Školka

Od Fandy ze školky dorazily tak pěkné fotky, že by byla škoda nepodělit se. Tak tady jsou.

Letos už končíme

Po dlouhé letní sezóně jsme v polovině října naposledy zajeli na chatu. Víkend to byl poměrně výživný. Nejdřív práce a potom zábava. Ostříhal jsem nejprve živý plot (na tom jsem uvařil nůžky) a pak i trávník. Vypadá to jednodušeji, než to ve skutečnosti je, ten plot je sakra dlouhej a vysokej. Pavla mezitím vymetala z chaty pavučiny a děti, které dovnitř nosily na podrážkách nevítaný materiál.

A když docházely síly, vyrazili jsme v neskutečně nádherném babím létě na výpravu po břehu. Vody v přehradě je před zimou málo a tak jsme bez potíží došli až na Větrník. Stánek už byl zavřený a tak jsme to napálili zpátky. 

U chaty jsme zapálili poslední letošní táborák, opekli nějaké dobroty, ale protože zima vystrkuje růžky, pořádnej mejdan jsme rozjeli až v chatě. Víno teklo proudem, muzika vyhrávala, tančilo se a zpívalo. Sezónu jsme zakončili vskutku důstojně.

V neděli ráno se Lukáš začal nazpaměť učit skvosty české literatury, Pavla poklidila ostatky včerejšího mejdanu a já se chvíli rejpal v kompostu. To je jediná činnost, která mě ve spojení s hlínou a pěstitelskými pracemi baví. Na jaře bude zemina úžasně vysoké jakosti! To je jistá věc.

Předposlední věcí, kterou na chatě uklízíme je náš Žvýkoprd, mrňavá pramička. A přece ho jen tak neodvezeme do sklepa, ne? Udělali jsme báječnou výpravu do švédských vod a nakonec do Pirátské zátoky. Tam se nám to líbí všem nejvíc. Franta přes přísný zákaz sběru hub donesl dva gigantické kozáky, Lukáš se věnoval netradičním formám výtvarného umění a Pavla? Ta se prostě slunila a užívala ten nádherný den.

Úplně nakonec jsme vypustili vodu, zavřeli okna, zamkli a už se těšíme na příští rok!

Vyrážíme na odpolední výlet. Kluci k Lipnu tak nějak pasujou.

Večírek začíná.
Zleva Franta, Lukáš, Pavla a já.

Výšková kontrola - zatím mám ještě navrch.

Tak zatím musím Frantovi s dosahováním vyšších kót pomáhat.

Bezručova báseň "Kdo na moje místo" Lukáše zaujala.
Teď se jí učí nazpaměť a já mu vysvětluju pojmy jako "bohatý Žid, gróf, brvy" a co to je "plam z nozdry mi vál".
Ale co ho unavovat imbecilními povídačkami pro malé děti, ne?!

Do lesa už kluci chodí sami.
A když se Franta (nerad a ne naschvál) řízne do prstu svým nožem, tak nebrečí a Luky mu to sám zalepí náplastí!

Žvýkoprd na druhém břehu

 

Naše malé Švédsko

Podzim jede na plný pecky.

Houby už nesbíráme, jenom hledáme. Ale copak tam Fanda mohl tohle nechat?  

Lukáš si dělá srandičky z Neptuna.

A Neptun vrací úder!

Kamen byl najednou nějakej malej.

V Pirátské zátoce se objevil zlý pirát.

A zde je detail jeho chrupu.
Lukymu výtvarné umění jde!

Pavla debužírovala všecky ty krásy světa.

Ahoj sezóno 2019!

Světlík

Předpověď počasí na tuto neděli slibovala hory doly. Tak jsme vyskočili z postýlek hned po východu slunce a vyrazili na potulky krajem. Tak nějak by se to dalo napsat, ale úplně tak to nebylo. Nám prostě rána nejdou. On the road jsme nakonec byli až kolem desáté.

Ale až takový problém to není. Páč Fanda má pořád ještě docela krátké nohy, jsme limitování jeho akčním rádiusem. Ten v současnosti činí něco kolem deseti kilometrů bez fňukání. A zdatní jedinci, kterých je naše famiglia plná, tuhle dávku zvládnou za nějaké dvě tři hodinky. To se krásně rýmuje s potřebami nás dospělých, kteří bez oběda v době krátce po polední, nemohou existovat.

Maják všech Budějčáků - Kleť, jsme sledovali z poněkud nezvyklého azimutu. Procházeli jsme se loukami a lesy na jih od Světlíka. Potomci zpočátku poněkud remcali, vedli takové ty běžné dětské hemzy jako "kdyužtambudem", nebo "jámámhlad". Ale my s Pavlou, zoceleni společným osmiletým soužitím, máme dávno hypertrofovanou imunitu a jako jedna duše nářky těch smrádků povýšeně ignorujeme.

Ovšem spatříme-li pěknou a pohodlnou lavičku, vyhlásíme svačinu vcelku bez reptání. Je až neuvěřitelné, jak rychle děti regenerují. Dosednou a po nějakých deseti vteřinách už šmejdí kolem a nudí se.

Lukáš má pozorovací přírodovědecké období. Nosí si v batohu odporně těžkou knihu pro malé dobrodruhy, se spoustou naprosto neužitečných návodů a dnes jsme podle ní určovali stopy. Psa poznal, ještě než knihu otevřel a po chvilce, když jsme narazili na stopy srny, prohlašoval ji za kozu. Naštěstí má rozum a chápe, že uprostřed šumavských hvozdů se divoké kozy příliš nepohybují. Nakonec tedy kapituloval a připustil možnost, že ta knížka nemusí být úplně přesná.

A pak jsme na jedné z luk jsme zahlédli bedlu. V tu chvíli jsme netušili, co přijde. Pavla se se podívala na další louku, která byla za cestou a povídá, že co prý je tamto bílé? Neuvěřitelné, na té louce musela být stovka bedel. Vždycky ve skupině a povětšinou krásné, mladé.

Protože houby neradi čistíme, moc je nejíme a neměli jsme košík, vyhlásili jsme lov beze zbraní. Soutěžili jsme, kdo najde hezčí houbu a nikdo je nesměl trhat. To občas nesly děti těžko. Vysvětlujte mrňavcům, že nesmí utrhnout ani třiceticentimetrovou bedlí příšeru, ani praváka – velkého, či malého. Bez výjimky. Ale dali jsme to a les za námi zůstal stejný, jaký byl před naším příchodem.

Po poledni už slunce fakt pálilo a tak jsme zakončili okruh a ve Frymburku nacpali bříška dobrotami a hurá domů!

Vlny stínů kdesi za Světlíkem

Nadšení potomků z pochodu nezná mezí.

Tak se holt musí občas popotáhnout.

Ale vcelku jdou.

Lavička = pauzička

Na obloze sluníčko...

...a v záhonu měsíček.

Pes

Kleť zezadu

Slunce bylo nejen na obloze!

Měli jsme ho i v duších.

 

A někteří i na rukou.

Travičkáá zelenáá to je moje potěšení.

Houbové intermezzo - úvod

Houbové intermezzo - bedlová louka

Bedlová louka - detail

Bedlová louka - půdorys

Houbové intermezzo - v lese I.

Houbové intermezzo - v lese II.

Houbové intermezzo - závěr

Slunce fakt šajnilo a když došly síly...

Nezbylo nic jiného, než úprk do civilizace.

Moravský kras

Koncem léta přišel čas dovolené. Pravidelné řešení, vyjet s dětmi zase na kajak jsme zavrhli, změna je totiž život! Na poslední chvíli jsme zamířili do Moravského krasu. Všude plno, ale penzion Kůlna hlásil přes týden volno. Ubytovali jsme se tedy kousíček nad Brnem s možností vyrazit na všechna zajímavá místa, která kras nabízí.

Tedy - penzion má tři malé chybičky. Kromě nulové zvukové izolace (ležíte v pokoji, ale máte z přímý přenos z chodby a přilehlých pokojů), špatného, opravdu špatného kuchaře, tam mají ještě netěsnící žumpu přímo pod okny pokojů. Ale tím negativa končí. Zbytek byl opět vesmírný.

První den

Kůlna

První den jsme si vyrazili k Rudickému propadání. Propadák to věru nebyl. Kluci ušli nějakých 12 km, nejprve okolo Dubového rybníka, pak podél rybníka Olšovce a poté dlouhým lesem. Nakonec jsme došli k místu, kde Jedovnický potok mizí hluboko pod zemí. Tajemno. Kluci zůstali stát s hubama dokořán a my popravdě taky. Že potoky končí někde v jezeru, či moři jsme zvyklí, ale pod zemí? 

Prošli jsme skrzevá krásné louky.

Klukům nestačily kytky na louce, museli je nosit i na sobě.

A v těch loukách se hoši doslova ztráceli.

Není divu! Louky to byly přenádherné.

Jako fakt, krása!

Krvavec toten, alias Krkavec totem. Momentálně nejoblíbenější rostlina v naší famílii.

Míjeli jsme i, ehm, alej roku.
Když tedy myslí, ale my už viděli áleje mnohem krásnější.
Možná by se porota mohla trochu porozhlédnout. 

Potok, propadání a ... voda je náhle pryč!

Lesy jsou v Krasu podivné.

Tyhle houbičky Fandu, mykologa století, fakt vzaly.

Za Propadáním jsme došli k Amfiteátru, nebo Kolíbkám. Místo, které má genia loci. Jestli někde, tak právě tady museli ty pravěký lidi žít. Jeskyně, louka, místo pro lov sobů a mamutů jako stvořené. Kluci našli vleké množství mamutích zubů, černých a zelených vápencůch a tím je to jasné.  

Zbývala cesta do Rudic k větrnému mlýnu. Tam, v souladu s moravskou tradicí, bylo přes oběd zavřeno, takže jsme se dovnitř nepodívali a mazali jsme přes louky a pole zpátky k Jedovnici. První den skončil pod velikým stanem před Kůlnou. Pochutnávali jsme si před první večeří na nanucích a netušili, co kuchař uchystá. Měl to být pstruh, vypadalo to tak, ale chutnalo to děsně. Tak jsme šli spát tak trochu nalačno.

Kolíbky

1.   Pravěký muž František

2.   Pravěký muž Lukáš

Pravěký muž č. 2 a pravěká matka Pavla

A šlapeme zpět.

Nanuky, nejlepší jídlo v pezniónu.

Druhý den jsme si to neohroženě namířili na nejzásadnější místa Moravského krasu - Macochu a Punkevní jeskyně. Na webových stránkách CHKO, či co to je, jsme se dočetli, že místa na prohlídku jeskyní jsou rezervovaná do poloviny října, ale drzé čelo je poplužní dvůr. Zašli jsme na kasu a poptali se co a jak. A vida, našlo se místečko v 13:20. Zvláštní. 

Tak jsme vyjeli lanovkou na Macochu, jak vám Lukáš teď poví, jmenuje se tak protože tam nějaká macocha chtěla zabít svojeho syna a na rozdíl od něj se nechytila pořádné větve a spadla dolů. Výhled dolů, to je zážitek. Pak jsme sešli pomalu dolů a nutno říct, že ještě ze Spodního můstku je pohled na dno velkolepý. A to jsme netušili, jaký pohled je zespodu nahoru!

Po obědě jsme napochodovali do jeskyně a nestačili se divit. Moderní doba vyžaduje, aby průvodce jiskřil humorem, pokud možná co nejvíc suchému. A tak jsme se sice mnoho nedozvěděli o krasových jeskyních, ale zase jsme se mohli zasmát, až jsme se za břicha popadali.

Po jeskyních nás čekala ještě plavba po Punkvě. To byl zážitek i přes další vtipné a humorné vyprávěnky pana kormidelníka. Jízda na lodi hluboko pod zemí je opravdu zvláštní a silný zážitek. Byli jsme z toho mimo úplně všichni.

Pěšky zpátky do Skalního Mlýna k autu a zase domů. Kuchař přitlačil a po telecím a pstruhovi přišla na řadu kachna. Když nám to donesli, z Fandovy porce tekla krev. Mladý pán vytřeštil oči a prohlási: "Chudák kachna!" Jíst se to moc nedalo, ale pomalu jsme si začali zvykat.

Kam vyrazíme dneska?

Macocha ze Spodního můstku

Pohodička

"Tatí koukej, tady rostou bramboráky."
Prohlásil Franta.

Macocha odspoda.

Nad čím to Fanda dumá?

S tímhle klackem Fanda běžel asi tři kiláky.

Tvrdil, že je to vysavač a že čistí silnici.

Předposlední den jsme vyrazili do "muzeja". Vybrali jsme muzeum včelařství. Parádně připravená expozice, rozsah tak akorát na naše dva mládežníky a kupodivu zajímavé i pro dospělé. Z muzea jsme vypochodovali na rozhlednu. Tam fičel silný vítr a Fanda dostal trochu strach, že to s námi spadne. Lukáš bezstarostně pobíhal po horní plošině, ale mladší brácha popadl mámu a táhl ji dolů, že ji musí zachránit. To se povedlo, přežili oba!

Copak nám chybí v inventáři navštívených pamětihodností? Jasně, zřícenina. A tak hurá na Blansek. Tajemné místo, kde se kluci vyřádili. Stříleli, hasili, běhali a dělali bůhvíco ještě. Fyzický výkon a dvě hladové večeře v předchozích dnech vedly k tomu, že při návštěvě hostince proběhla totální vyjídací akce. Fanda snědl zhruba dvě dospělácké porce svíčkové a konečně začal vypadat, že se najedl. Ale věděl, proč to dělá. Večer mělo být jehněčí, z toho jsme nesnědli ale téměř nic. Naštěstí jsme byli plní od oběda a tak nám to ani nevadilo.

Po obědě jsme ještě zajeli ke Sloupsko-šošovským jeskyním. Oficiální prohlídku v délce 70 minut jsme vzdali a prošli se kolem a nakoukli jen do boční jeskyně. Tím dlouhý den v podstatě skončil. Kluci už jen navečer zkoušeli prodávat houby okolojedoucím cyklistům, obchodní úspěchy však nezaznamenali.

Muzeum včelařství

Takhle to vypadá, když se řekne: "Mám v hlavě jako v úlu."

Fanda s mámou a strachem v očích. 

Bezejmenná alej, tisíckrát hezčí, než výše zmíněná Alej roku.

Divizna

Blansek

Kluci řádili jako černá ruka

Vůči zamilovaným má respekt i kůrovec.

Došly síly

Ze života hmyzu

Fandova druhá porce

Nick Cave

Sloupsko-šošovská jeskyně

Fanda a skála ve tvaru lodní přídě.

Naši boys

Poslední den jsme po cestě domů zajeli do Křtin. Chtěli jsme vidět místní kostnici, ale není snadno dostupná a dohadovat se s panem farářem se nám nechtělo. Tak jsme vzali zavděk kostelem. Santini! Pecka! Zůstali jsme zase paf. To je zážitek i pro nás, kteří se sakrální architektuře nijak soustavně nevěnujeme. Kromě nás si krásy kostely mohutně vychutnávají hejna rorýsů. A moc jim to na tom baroku sluší.

Křtinami jsme se rozloučili s Moravou a poslední zastávkou na cestě domů byla výborná (konečně!) restaurace v Kamenici nad Lipou. Tam nám zachutnalo natolik, že jsme si prošli i zámek a domů dojeli až pozdě odpoledne. 

Měsíc, rorýsi a Santini

Santini & Jindrlové

Santini sám o sobě

Luky v Kamenici