úterý 16. prosince 2014

Půl besídky

Zatímco máma s bráchou odpočívali doma, my jsme se s Lukášem a dědou vydali na Lukášovu první vánoční besídku do lesní školky. Sraz byl kolem půl čtvrté a počasí dělalo, co se dalo, aby se akce povedla. Zatímco dole ve městě bylo zataženo, v Třísově jsme byli těsně nad hranicí mračen a tak zahájení proběhlo dobře.

Máma s Františkem tentokrát zůstali doma.

Mračna končila kousek za Třísovem

Na louce vládla dobrá nálada

Velká dvojka - Lukáš s dědou

Skoro všichni


Nejprve jsme volně pobíhali po louce, krmili se vánočním a jiným cukrovím, ty dobroty zapíjeli čajem a s lehoučkými obavami čekali, co přijde. Po nezbytném oficiálním úvodu následovalo první překvapení. Po louce přišel Kašpar, cinkaje rolničkami, nebo něčím takovým.

Protože je Kašpar prostě kašpar, tak se mu povedlo ztratit své dva kámoše (Baltazara a Melichara), proto nezbylo, než vyslat všechny děti, aby je našly. Na cestu nám všem svítila jasná hvězda, silně podporovaná houfem lampiónů, svítilen a svíček ve sklenici od marmelády. Není tedy divu, že ty dva ztracence jsme našli poměrně brzy. Navíc jeden z nich hrál na šalmaj (no, to vlastně byla flétna, ale šalmaj zní líp.)

Za svitu lampiónů hlouběji do lesa.

Lampion je prima, ale...


A to hledání se nám moc vyplatilo - od druhých dvou králů jsme se totiž dozvěděli, že někde v lese je i anděl! Toho jsme vyčuchali jedna dvě a anděl nám dal na cestu nejen dobrou radu, že dál už máme jít potichu, ale ještě nám dal tu neeejlepší věc na světě - prskavku. A že prý kousek od nás je Marie, Josef a Ježíšek!

...ale prskavka je nej!

Kdo uměl zpíval, kdo ne, ten se voblizoval.


Tak to jsme hnedle prskavky zapálili a nutno říct, že pro mnohé to bylo to nejlepší, co toho dne zažili. Prskavka je prostě pecka! Ale vraťme se k naší cestě  - hned za dalším smrkem u jesliček byla celá ta svatá rodinka! Odměnou za dlouhé putování jsme si směli sáhnout na Ježíška (na některé dokonce mrknul!) a všechny děti (a já) jsme dostali krásnou hvězdičku na čelo.


Princ se zlatou hvězdou na čele

Besídka pokračovala i po návratu, ale Lukášovy ucaprcané nožičky a duše vypověděly službu, a tak jsme se vydali ztemnělým lesem na cestu domů. Lukáš konstatoval, že v noci je les úplně jinej, než ve dne a navíc je tma! Doma dostal teplou polívku a už se těší na další den ve školce, ale to se rozumí, pojede tam teprve až zas bude světlo!


Sv. rodina i s andělem a Baltazarem.
Akorát Ježíšek si asi dává šlofíka.





čtvrtek 11. prosince 2014

Přituhuje!

Ze školky nám přišel poněkud mrazivý pozdrav - jak vidno, venku už mrzne, ale jak též vidno, dětem v lesní školce to vůbec, ale ani trochu nevadí. 

Vtipně tuto fotku okomentoval jeden z otců:
"Sundejte Františkovi tu čepici z očí, nic nevidí! A proč nemá rukavice?!"

A o to přesně jde, zima je jen pocit a Lukáš se ze školky vrací čím dál tím víc nadšený a špinavý! A kromě toho, s velkou pomocí spolužáků, už i pěkně mluví. V autě jsme měli nedávno následující výměnu:

Já nadávám na pomalé řidiče, protože spěcháme k babičce a dědovi na sídliště a do toho Lukáš prohlásí: "Jeď, ty blbečku!" Málem jsem vypadl z auta, protože tuhle invektivu jsem dneska nepoužil. Pln naděje, že to chytil ve školce, se ho ptám: "To se neříká! Kdo tě to naučil?" Odpověď je jasná: "Táta!" Tak jsme ještě krátce podebatovali o vhodnosti těchto slov: "To bys neměl říkat, já myslím, že to není hezké!", ovšem Lukáš se nedal: "Já myslím, že je to hezké." A bylo vymalováno. 

Máme opravdu krásné období!

neděle 7. prosince 2014

Konečně doma!

Tenhle zápis úplně doma nezačíná - než totiž mohli Pavla s Františkem přijet, museli si "odtrpět" tři dny v porodnici. Tam jsme za nimi chodili poctivě každý den a Lukáš se tam kromě pobíhání naboso po dlouhé chodbě v druhém patře, též věnoval fotografování! Podívejte se sami, jak se zlepšuje.

Tuhle fotku jsem ještě dělal já, ale...

...ale takhle to viděl Lukáš.

A pohled z okna ho zaujal taky hodně, proto ho fotil.


První byl "konečně doma" František. V sobotu 6. 12. 2014, hned poté, co Lukáš našel svojí první mikulášskou punčochu, nacpanou dobrotama, domů dorazili Pavla a František. Uvítání to bylo náramné a už jsme se na ně s Lukášem moc a moc těšili.


Tak a už jsme velká rodina!


Ještě ten den si svého jmenovce přišel překontrolovat děda František! Při té příležitosti připomněl, že jeho otec, též František, se narodil skoro ve stejný den - osmého prosince. A protože má dědu rád, Lukáš si ho taky vyfotografoval. 


Lukáš už fotit umí!


Další den byl věnován dobrodružství. Odstartovala to stavba stanu v pracovně. Nejprve jsme si pořádně odpočinuli v kopici spacáků ve stanu a pak jsme vyrazili na výzkumnou výpravu.


Dobrodruh ve svém stanu. 

Výprava byla vážně dlouhá a v těžkém počasí i terénu. První výzvou byly kaluže hned za domem. Už tam jsme pochopili, co se od nás čeká a odvážně je všechny propátrali.

Mám tam skočit?

Tak já tam skočím!

Pak následoval lov ryb uprostřed (skoro uprostřed) prudce tekoucí Vltavy. Tady jsme zjistili, že příště se musíme pověnovat prutu a připravit si na další lov pořádné nádobíčko.

Velkorybář

Nejlepší zábavka na světě! Po kolena ve vodě a lovit ryby.


Pak následoval dlouhý a úmorný pochod rozmočeným lesem až k Pilotovi. Tady se naštěstí cesta zase převrátí a protože to bylo z kopce, mohl Lukáš slézt z mých zad a pokračovat na kole. Nedojel však daleko - spodní partie polní cesty, ta co je až skoro u Boršova, nabídla našemu průzkumníkovi další netušené možnosti.

Co je lepší, než velká kaluž?

Velká a ŠPINAVÁ kaluž!


To je lábuš!

A ještě jednou.
A pak, teprve pár metrů od domova Lukáš ohlášil, že "má něco v botě". Nejprve jsme našli ponožku shrnutou do špičky boty a po pár dalších metrech i Lukáš úplně první puchejř na patě!!! Takže výprava jako hrom, ale ještě "že už jsme konečně doma a máma tu bolest umí zahnat bonbónem!"

Sledujte - můj úplně první puchýř!


úterý 2. prosince 2014

František je na světě!

A je to tady! V noci na středu mě Pavla, která si dělala náskok a v porodnici čekala už od neděle, vzbudila telefonem v 02:45, abych přijel. Po krátkém zmatkování - padaly dotazy jako: "A kam to mám vlastně přijet?", "Jak se jmenuju?", či "Smí otec před porodem snídat?", jsem se probral a za půl hodiny už jsem byl namístě.


A máme to za sebou!


Na porodním sále vládla (v mezích možností) pohoda. Sestry pokyvovaly moudře hlavami a stále (ostatně jako s Lukášem) konstatovaly, že: "Ne, to ještě není vono." A po pro nás obvyklé scénce: Já tu nebudu, jdu domů!, to už vono už bylo.
 

Byla to vážně zívačka!


Čekal jsem náročné scény, nátlak ze strany personálu (na Lukáše používaly ty baby fakt ostré násilí), ale nic takového. Než jsem poprvé zazíval, už hlásily, že má tmavé vlasy a za dalších deset minut, 3. 12. 2014 v 04:19, už byl FRANTIŠEK na světě.


Prej, že je velkej! To vykládejte někomu jinýmu.


Klacek je to pořádnej - tedy alespoň podle toho, jak se Pavla při porodu tvářila a podle toho, co říkala dětská sestra, která musela doběhnout naproti do nadměrných velikostí, aby našla něco, do čeho by se Fanda vešel. Ale udělala to pro něj ráda, protože když slyšela, jak se jmenuje, jenom pochvalně zamručela: "No konečně poctivý český jméno, to je furt ňákej Klaudius a Oliver!"


Já už chci domů.



A pak už kontrola a dvě hodinky čekání a přemáhání spánku a v 06:20 sestry zahájily "svážení" (jo, tak se tomu v nemocnici říká - maminky a děti se svážejí, jako dříví v lese) a já dostal kopačky. Bylo to zase krásně dojemné!


Vážně krasavec :-)


Tak Františku ty prospívej a Pavlí, tobě moc a moc děkuju!!!

úterý 4. listopadu 2014

Podzim je tady!

Po krátkém výpadku způsobeném částečně též počítačem, který se odebral do věčných lovišť a který mi zase dal do kupy Lukáš strejda Honza, je tady další z Lukášových příběhů. Tentokrát je to příběh podzimní. 

Jé, ta houba je legrační!

A já jí můžu posypat listím, to bude teprv sranda.

Výletník s mámou v zádech.

Co to je, táto?!

Bojovník se zbraní v ruce.


V roce 2014 kupodivu nenastaly plískanice a mlhy, ale vyvedlo se báječné babí léto. A tak jsme se v sobotu ráno sebrali a vyrazili nejprve do Lišova. Sháníme totiž nový stůl do kuchyně. Ale ve městě nábytku jsme nepochodili. Místní prodejny jsou stále ještě hluboko v dobách reálného socialismu a tak jsme soudružce prodavačce brzy řekli Čest práci a zmizeli do blízkých lesů.

Tak my tu nic skládat nebudeme.

Barevný úkryt.

A tady vidíte náš nový domeček.

Mamka.

Mami, tam něco je.
Co?
Něco!

Pozorujeme cvrčky.


Tady jsme se věnovali marnému vypouštění našeho letadla, které se zarytě vzpouzí jakémukoli pohybu a letu zvlášť. Ale Lukáš to shrnul do jediné věty: "Táto, to nevadí!" a vyrazili jsme na procházku podzimním lesem.

Krasavice v mechu.

Nějak jsem se unavil. Musím si na chvilku lehnout.

Jů, zase houby! Koukejte!

Nebe nad lesem.


Věnovali jsme se lovu zajíců (pušku nahradila vhodně tvarovaná větev), stavbě domů (z mechu), a dalším záležitostem, které jsou pro pány kluky tak důležité. Zábava to byla náramná a všichni tři a půl jsme si to moc užívali. Což je asi z fotek vidět dobře.

Kde je voda, nesmí chybět náš malý chuligán.

Tudy mami!


Nakonec jsme popojeli do Třeboně, kde jsme vyzkoušeli řízkovou restauraci Kopretina (to je panečku název!) a po obědě jsme to vzali přes Borovany domů. Výlet se vydařil a už se těšíme na další!

Všichni pohromadě