Prodloužený víkend

Tenhle víkend byl prodloužený. Což je na jednu stranu paráda, na druhou stranu, zabavit ty naše dva nevychovance, je někdy nadlidský úkol. Naštěstí moc a moc pomáhají dědové a babička. Tak Lukáš zmizel na celý pátek a kousek soboty na Máji.

Franta - sám doma!
Právě staví stan. 

Když se Luky vrátil, měli jsme v plánu výlet do lesa. Ale Franta se kousnul a že nepude! Venku je zima a modrou bundu si nemůže obléct. Proč? 

"Protože do ní koušu."

"Tak do ní nekousej a je to!"

"Jenže já musím!"

No, někdy to není lehké. 

Nakonec jsme je nějak ven dostali, ale ne na dlouho.

Franta bojoval dlouho, ale nakonec jsme ho ven dostali.

To Lukáš chodí ven rád.

S průzkumnickým baťochem.
Ale Franta se už taky občas snaží.

A taky už chytá Lukášovy klackovaté móresy!
Co najde, to sebere a odnese aspoň o sto metrů dál.

Jsou to veselé kopy!

A v neděli to bylo podobné. Nejvíc je bavil oběd. Jak by taky ne, když táta dělal palačinky s nutelou?! Pak nám krásně usnuli, to je nejkrásnější moment rodičovského života. Když dítě usne...

Ale i tak jsme si víkend užili!

V neděli ráno postavil Lukáš Čínu!
Ano, tohle je Čína.
A po jejím vršku se dá jezdit...

Dva významní výtvarní umělci

Je to tak - dějiny světového výtvarného umění jsou obohaceny o dva autentické umělce, jejichž imaginace se dotýká kosmických dálek. Mladší z nich, František J., již v útlém věku skoro-tří-let provedl na otcovy náklady náročnou a rozměrnou nástěnnou fresku. Jde o cyklus, v ranném cochcismu, který vznikl (jak jinak) v době mé nepřítomnosti (služební cesta) na mé zdi (v pracovně). Já toho kluka jednou přetrhnu!

Seznamte se tedy s cyklem: Pracovna patří nám!

Pracovna je naše!

První část díla se nachází vlevo od dveří (ty kdysi dávno pomaloval ten druhej vejlupek). Jde o iniciační část, a jmenuje se: Táta odjel do Itálie. Povšimněte si prosím v pravé části (pod vypínačem) krásně znázorněného větru na Breneru.

Fotr vodjel.

Finále celého díla se nachází na dvou stěnách. Jde o část: "A nás tady nechal."

A my můžem dělat, co se nám zlíbí.
Dokud nás nechytne máma!

Roh, do kterého byl mladý umělec zahnán nepřítomností svého otce je nádherně vypointován přesnou, svislou vertikálou, mířící evidentně směrem dolů. Ano, již v mládí umí František nádherně namalovat osamělost a smutek. 

Nicméně zde obraz nekončí - to pravé vyrcholení je zcela vpravo, kde kompozici dotváří ilustrovaný nárazník. Zde barevnou fixu doplňuje černá tužka, jejíž temné tóny silou tvaru překonává oblost nárazníku. Ta naznačuje, že každý smutek lze překonat, zejména při vědomí, že otcovu nepřítomnost bohatě vyrovná možnost dělat si co chci. Třeba i čmárat po zdi. 

Nutno pochválit i přesnou a rychle kladenou čáru. Ano, František velmi dobře věděl, že musí malovat rychle. Máma je totiž za dveřma a až mě chytí, bude zle! A tak je to správné, umělci a děti jsou jako olivy. To nejlepší ze sebe vydají pod tlakem.

Druhý výtvarník, s jehož dílem vás seznámím, je mnohem starší (5 let) Lukáš. Jde o velmi vyzrálého umělce, který se již věnuje nejen rozměrným dílům, ale i drobnějším pracem. Fascinující je jeho práce s detailem.

Ükázkovým je obraz, věnovaný babičce Mileně, s názvem Náklaďák s hlínou.

Náklaďák vezoucí hlínu.

Kunsthistorici se jistě budou dohadovat, zda výfuk v pravé části obrazu je skutečně výfuk, nebo květináč s kytkou, my však spíše upozorníme na dokonalé provedení páně řidičova oblečení (jde též o první Lukášův zásah na poli kostýmního výtvarnictví), či dokonalého znázornění hmotovitosti černočerné země.

A zde končíme malý kunsthistorický exkurz do naší famílije a těšíme na další zápisky z počmáraného blázince v Boršově!